CO JE TO MÁJA?

09.08.2018

Mája pro mě byla vždy tak trochu iluzorní a těžko pochopitelná. A to je asi I důvod proč mě toto téma tak přitahuje a proč o něm nyní píšu. Myslím, že každému se občas honí hlavou otázky typu: Co je to Mája? Co je tedy pravé a skutečné? Jak to správně vidět? Kdo jsem já? A co je opravdové štěstí? Vše je můj pohled na věc, moje myšlenky. Každý s nimi souhlasit zřejmě nebude, ale takhle já to v současné době vnímám a zpracovávám. Stejně jako mája je neustálá změna, tak I moje myšlenky se stále vyvíjejí a je možné že za nějaký čas budu věci vnímat zase trochu jinak.

CO JE MÁJA ?

Podle Malé encyklopedie hinduismu je mája vysvětlována jako iluze, kouzlo, magická moc, závoj nevědomosti zastírající pravou tvář skutečnosti. Ve filosofických textech také označení pro manifestovanou skutečnost čili fenomenální realitu. V kontextu teistických tradic je to tvořivá moc Boha, často ikonograficky zobrazovaná jako jeho manželka: mája je tedy prakticky totéž jako jako jeho šakti. Jóga a sánkhja ji nazývají prákrti. Prakrti jako příroda, hmota, substance či materiál je nevyčerpatelnou energií bez vědomí, zatímco purůša jako duch je čisté vědomí bez činnosti.(Jóga na cestě životem s.44)

Myslím, že není člověka, který by s ní neměl zkušenost. Přesto se mi těžko hledají slova pro vysvětlování vlastního náhledu na věc. Nejprve jsem máju vnímala spíše negativně. Brala jsem jí jako sílu, která se snaží mě odvést co nejdále od mé vnitřní podstaty. Věděla jsem, že se nemohu ztotožňovat se svým tělem, smysly, myšlenkami, egem a s mnoho dalšími věcmi, které se na první pohled můžou jevit jako to jediné a opravdu reálné. Přesto do této pasti stále padám. Vnímala jsem jí jako jeden pól dualistického vnímání světa. Projevené ,,reálné'', hmatatelné věci vůči protipólu vědecky neprokazatelnou a logicky neuchopitelnou podstatou všeho. Myslím, že je pro běžného člověka naší společnosti v zajetí dnešního systému velmi těžké prohlédnout tzv. závoj, který zakrývá pravou skutečnost. Jak zmiňuje Usrhs - pha ve své knize Úvod do metafyziky a esoteriky Indie: Mája a karma působí na smysly lidí tak, aby všechno vnímali podle kódování. Kdyby určité složky nepůsobily, mohlo by se stát, že lidé budou běžně vidět trpaslíky a víly. Smysl hmatu pak dává informaci: když se ruce dotknou nějakého předmětu, mysl člověka to zpracovává tak, aby člověk měl představu, že se dotkl něčeho, co je vně něho a co není on sám. Vše tedy vnímá jako oddělené a jeho se více méně netýkající. Lidé se podle této myšlenky vnímají jako oddělené samostatné jednotky. Nic co vidí kolem sebe nevnímají jako součást sebe sama a jeho se odehrávajícího života. Události se kterými se ve svém životě potkávají, berou pouze jako souhru náhod a nepřikládají jim žádnou pozornost. Existuji já a vše okolo mě, ať už jde o události nebo hmatatelné věci se mě netýkají. Reálné = hmatatelné. Tudíž vztáhnu-li tuto myšlenku na lidské tělo, člověk vnímá sám sebe jako fyzické tělo, řízené určitými fyziologickými procesy. Nic více a nic méně. Mozek staví na 1. místo, vše v našem těle je logicky vysvětlitelné a pouze fyzickým zásahem opravitelné. Většina lidí nevěří ničemu, na co si nemohou sáhnout. Realita je pouze to, co se dá rozumem vysvětlit a dokázat. Vnímám to jako velikou škodu, protože se tak člověk okrádá o možnost vidět svět mnohem hlouběji a zavírá si dveře před tím, poznat opravdu sám sebe.

CO JE PRAVÉ A SKUTEČNÉ?

Když jsem se nad touto otázkou zamyslela vzpomněla jsem si na Sokratovu myšlenku, kterou nám na vysoké škole tlumočil profesor. Hlavní myšlenkou bylo, že kdyby byli lidé uvězněni od narození v jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. Byli spoutaní na nohou a na krku takže by byli stále na stejném místě a viděli jen rovně před sebe, protože pouta by jim bránila v otočení hlavy. Vysoko a daleko vzadu za nimi by hořel oheň; uprostřed mezi ohněm a vězni by vedla vzhůru cesta, podél níž by byla postavena nízká zeď na způsob zábradlí. Podél této zídky by chodili lidé a nosili různé nářadí, které přečnívá nad zídku, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. Pak by tito vězni mohli vidět a vnímat sami ze sebe a z ostatních lidí pouze vrhané stíny ohněm na protější stěně jeskyně a brali by je tím pádem jako jedinou možnou realitu. Kdyby pak měli možnost vyjít z jeskyně ven, zřejmě by ani nechtěli, protože záře světla by pro ně byla bolestivá. Zřejmě by začali vycházet ven v noci a první co by vnímali by byli právě pro jejich mozek známé stíny a postupně, zvykáním by začínali vnímat i jiné tvary. Protože očekáváme-li, že něco uvidíme, spatříme to daleko rychleji.

Všichni žijeme v určité společnosti a máme naučené vzorce chování a vnímání světa, které nás formují po celý život a je jen na nás, zda se odvážíme z nich vystoupit a vidět svět i z jiného úhlu pohledu. Nebo půjdeme v zajetých kolejích které nám společnost v níž žijeme připravila. Ale existuje pak tedy objektivní realita? Podle mého názoru existují 2 druhy vnímání reality. Buď právě jako jedno jediné vysvětlení hmatatelného světa a na to navazující objektivní realitu. A nebo jako subjektivní vnímání všeho, dá se říct tvoření vlastní reality. První typ vidím jako přesné znázornění máji. Protože jako správný občan člověk bezmyšlenkovitě plním svou úlohu ve společnosti. Vystuduje školu, která mu dá titul, díky titulu má šanci najít si dobře placenou práci, postavit si dům, koupit si auto a samozřejmě založit rodinu, protože rodina je přeci základ státu. Člověk se tak zaplete do pavučiny života, vše začne brát tak vážně. A svou hodnotu začne stavět právě na těchto věcech. Začíná proto chtít stále víc a víc, protože tím i stoupá jeho vlastní hodnota a postavení ve společnosti, může se stavět nad ostatní. Přesto nikdy nebude šťastný, protože nikdy nebude dostatečně nasycený. Hledá štěstí tam kde ho nikdy nenajde. Jak řekl Eduard Tomáš: ,,Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.'' Ale kdo jsem vlastně Já? To je ta zásadní otázka, kterou si máme klást. Bohužel nás, ale zajímají často jiné věci. Hlavně krásné věci světa, věříme, že jsou věčné a skutečné. Zaplétáme se tak i do všech ošklivých věcí ve světě a chceme se jich zbavit a změnit je na krásné. Jsme tak pohlceni světem, že nemáme čas myslet na skutečnost.

Kdežto druhý typ vnímání vlastní reality již vidím jako svobodné tvoření vlastního života v harmonii s vlastní duší a celkem. V tomto případě se už člověk nenechává vtahovat do kola. Už nevěnuje plnou pozornost pouze věcem tohoto světa. Přestože život na takového člověka stále působí, není do něho vtažen. Stále je soustředěn hlavně dovnitř ke své podstatě a i když se okolo něho dějí stále věci jak špatné, tak dobré jeho to nerozhází, protože to nebera tak vážně. Ví a cítí, že existuje něco věčného a opravdovějšího.

JAK SPRÁVNĚ VIDĚT?

To je ta pravá otázka. Přestože jsem v této práci nechtěla používat žádné delší citace, zde jsem se rozhodla udělat výjimku. Jedná se totiž o úryvek z Bhagavatgíty. A já ho beru jako nejlepší vyjádření. Nejvíce mě zaujala část kde Kršna říká Ardžunovi ať nepovažuje máju za něco ošklivého. Protože tím se právě může na první pohled zdát.

Jak správně vidět? Ptá se i Ardžuna Kršny: "Prosím Krišno, co přesně znamená chybné vidění, jak vzniká a jak jej odstranit? Vysvětli mi to, prosím, do všech podrobností."

"Poslouchej Ardžuno! Mezi mnou a vesmírem se pohybuje mája, neboli klam. Pro člověka je vskutku těžké dohlédnout až za máju, protože i mája je Má, je ze stejné substance. Nemůžeš ji proto považovat za něco ode Mne odděleného. Já ji stvořil a ovládám. V mžiku může i nejmocnějšího z lidí postavit na hlavu! Snad se divíš, proč ji lze tak těžko přemoct. Jisté je, že to není lehké a jen ti, kteří jsou ke Mně připoutáni celým srdcem, mohou zvítězit nad májou."

"Máju, Ardžuno, nepovažuj za něco ošklivého, co se sem odněkud sneslo. Mája je atributem působícím v mysli, že pravé a věčné paramátma opomíjíš a na místo něho si ceníš toho, co bylo stvořeno, toho co má atributy mnohosti, různosti jmen a forem. Je příčinou mylného přesvědčení, že je tělo vlastním Já. Mája není něčím, co bylo a opět zmizí, něčím, co původně nebylo, později se objevilo a zase odejde. Nikdy nebyla, není a nebude. Mája je jméno pro neexistující fenomén. Ale tato neexistující věc se stává zjevnou! Podobá se fata morgáně na poušti. Ten, kdo zná pravdu, ten ji nevidí. Ona přitahuje toho, kdo neví, jak se poušť projevuje. Ženou se za tím úkazem, jen aby utrpěli vyčerpání, žal a zoufalství. Mája se přichytí každého, kdo ji pomáhá k růstu. Postihuje toho, kdo se ztotožňuje s omezeným - s jménem a formou. Taková identifikace máju přivolává, ztotožnění se s Jsoucnem ji odstraňuje. Nad těmi, kdož jednou poznali svou podstatu, Mája pozbyla vlády."

"Mája je příčinou celého tohoto hmotného světa (džagat), ale není příčinou Boha. Já jsem jejím vládcem. K tomu, kdo se uchýlil ke Mně, se mája neodváží. Pro ty, kteří svou pozornost upnuli na máju, představuje překážku obrovskou jako oceán (sagara), ale těm, kteří svou pozornost upínají k Bohu, se mája představuje jako Mádhava (Bůh) ! Překážku máji lze překonat buď pěstováním postoje jednoty s nekonečným Bohem, nebo úplnou odevzdaností Pánovi. První se nazývá džňánajóga, druhému se říká bhaktijóga."

"Proto vždy chtěj to nesmírné a nezměřitelné. Neomezuj své chtění na maličkosti, usiluj o skutečné poznání a dojdi cíle. Ti kdož touží po projeveném, omezeném a individuálním, propadají v otroctví smyslů. Ten, kdo hledá neprojevené, nekonečné a univerzální stává se svobodným a osvíceným."

Tak pravil Krišna. (https://www.gajatri.net/bhagavadgita.html)

Jako přímou a praktickou cestu vidím cestu jógy. Dává nám jasný návod a ukazuje různé techniky jak postupně opravdu vidět a poznat. Máju vnímám jako pomocníka k tomu jak vidět božství. Protože právě zjištění nenaplněnosti, přes vše co máme, nás nakonec dovede k otázce Ko jsem já? Co je smyslem mého života? A co je opravdové štěstí?

KDO JSEM JÁ?

Mohu se ztotožňovat s mnoha věcmi. Mohu říci, že jsem Veronika Pytlíková, ale to by znamenalo, že když přijdu o totožnost nebudu již existovat? Jistě že ne. Jsem žena, jsem člověk? Postupným dotazováním však vždy musím nutně dojít do bodu, kdy už si nebudu umět jednoznačně odpovědět, ale musím se jen doopravdy prožít. A to je chvíle kdy opravdu nahlédnu za oponu iluze a prožiji si skutečné já. Síla máji se odkryje, když všechno projevené je v oddělenosti a je vnímáno jako jáství. Toto jáství nepřebývá ve vnitřní podstatě, ale v prázdnu, intelektu a těle.

Vzpomínám na vlastní zkušenost, kdy jsem si prožila nádherný pocit prožití sebe sama ve spojení se vším. Bylo to v období kdy jsem končila studium na vysoké škole. Psala a malovala jsem bakalářskou práci. Jako vždy jsem si vybrala téma, které mi nebylo vůbec blízké. Téma bakalářské práce jsem měla Pohyb městskou krajinou. Vybrala jsem si ho právě pro to, že město ve mně vyvolává negativní pocity a chtěla jsem si touto prací zjistit proč to tak je. Jenže pak jsem z nějakého důvodu malovat nemohla. Vytvořila jsem si blok, se kterým jsem nemohla pohnout. Nemohla jsem dělat nic, strašně jsem se snažila, ale tlačil mě čas a nároky mého vedoucího bakalářské práce mě ještě více brzdili. Propadla jsem naprosto máje, brala jsem celou tuto situaci až moc vážně, bylo to pro mě v tu chvíli to nejdůležitější. Nakonec, když už jsem nevěděla co dál, všechno jsem pustila. Odevzdala jsem se celé té situaci kolem měla a přestala jsem s ní bojovat. Přijala jsem jí. A začala jsem čas vyplňovala relaxací. Jen jsem tak ležela a relaxovala. Naprosto jsem uvolnila celé tělo. Kladla jsem si otázky jako: Proč mi nikdo nevysvětlí, proč se cítím právě takhle, nebo proč se zrovna těmto lidem děje tohle a druhým ne? Proč to tak všechno funguje? Jak to, že jednomu stačí tolik a druhému ne? Kdo řekl, že to musí být tak a ne jinak? Kde jsou hranice a kdo je udává? A kdo jsem opravdu já? Hledala jsem odpovědi. Až jsem si uvědomila, že tuto odpověď mi nedá nikdo. Každý vidí svět svýma očima, a jelikož žádné oči nejsou stejné, tak ani pohled jimi nemůže být stejný. Realita má tolik podob, kolik bytostí jí vnímá. Nikdo mi nemůže dát univerzální klíč ke štěstí. Ani návod co je pro koho nejlepší, protože to ví jen on sám. Uvědomila jsem si, že každý člověk má všechno co potřebuje uvnitř sebe. Jen to musí objevit. Najednou jsem procítila samu sebe a zvědomila si to každou buňkou svého těla. V tuto chvíli jsem brala vše jaký je a s úlevou přijala že ničemu nerozumím a že je to vlastně jedno, protože to tak prostě má být. Cítila jsem neskutečnou úlevu, uvolnění a radost.

Alespoň na určitou chvíli jsem prohlédla závoj máji. Zároveň jsem si uvědomila, že když člověk použije některou z technik jógy, ale bude při tom ignorovat bloky, které brání v proudění energie v tělech, nemůže dojít k příjemným prožitkům. Došla jsem k názoru, že je v takovém případě nejlepší se zklidnit. A následně si uvědomit, kde začaly moje problémy, nebo v čem právě teď dělám chybu. Jako hlavní však považuji vzdát se urputnosti a tlaku. Chtění a touhy po výsledném díle, v tomto případě obrazu, nebo dokonalém provedení ásany v józe. Neboť mě to odvádí od přítomného okamžiku a radosti z něj. A opravdové štěstí mi naplnění mých přání a tužeb přeci nepřinese. Ale prožitek zpřítomnění ano. Je to okamžik, kdy tužby neexistují a celá má pozornost je soustředěná a koncentrovaná a přitom klidná. A někdy mi úplně stačí uvolnění, protože napětí netvoří nic jiného než zbytečnou bolest a křeč. A v něčem takovém se nejen špatně maluje, dýchá, cvičí nebo medituje, ale hlavně žije.

Pravé já se nedá slovy jednoduše vysvětlit, to si musí každý prožít.

CO JE TO ŠTĚSTÍ A JAK BÝT ŠŤASTNÁ?

Všechno co jako lidé děláme, děláme pouze proto, abychom byli šťastní. Studujeme, vdáváme se, rozvádíme se, kupujeme si věci, zkrášlujeme své tělo, měníme zaměstnání ... Naplňujeme tak prázdnotu, kterou ve svém těle pociťujeme. Ta prázdnota je právě chybějící pocit štěstí, blaženosti. Snažíme se ji vyplnit věcmi, o kterých si myslíme, že nás udělají šťastnými. Dostáváme se tak do zapeklitého kruhu. Až dostuduji budu šťastná, až si vydělám dost peněz budu si moci koupit vše po čem toužím a budu šťastná. Nebo kdybych měla vše co máš ty, byla bych šťastná. Až si mě vezme budu nejšťastnější člověk na světě. Až zhubnu vše v mém životě se změní a já budu konečně šťastná ... Je to jako zaklínadlo. Až, až, pokud. Najednou celý život a štěstí je někde daleko v budoucnosti a závisí pouze na vnějších věcech. Ale pokud se někomu opravdu stane, že se mu jeho přání vyplní, může ho to na čas učinit šťastným, ale život je stále v pohybu, nic nezůstává beze změny. Věci vás omrzí, nebo začnete určitou situaci vnímat jinak než dříve a ztratí tak pro vás význam ... Ale co dál? Tohle je situace, kdy je potřeba se zamyslet. Má smysl hledat štěstí ve vnějším světě? Přesto že si člověk v této situaci může říci, že ale v tom to těle se necítí dobře, nebaví ho práce, nebo že potřebuje více lásky a že to může změnit pouze zásahem ve vnějším světě. Ano, myslím, že ano, může změnit práci aby se změnila jeho životní situace, ale určitě ho to nedovede k trvalému štěstí. Proto bude hledat dál, dokud nepocítí, že on sám je tím štěstím. Že situace okolo něho může být jakákoli, ale on už ji jen pozoruje se štěstím v sobě. Nenechává se do všech věcí okolo něho vtáhnout, vidí je, ale už ho neodtahují z jeho středu. Pak může člověk ve svém životě opravdu tvořit. Ne proto, aby uspokojil svou potřebu po štěstí, ale aby žil. Bude žít v přítomnosti a tvořit vše co s ním souzní, bez strachů, že ho někdo bude odsuzovat, nebo že to nemusí vyjít, bez pocitu méněcennosti ... Může změnit zaměstnání, nebo si najít partnera, protože to cítí pro svou cestu jako rozvoj, nebo nové učení. Ale stejně tak nemusí, může zůstat ve staré práci a sám a přesto bude šťastný. A je to štěstí věčné, které mu nikdo a nic nevezme, protože prameni zevnitř. Ví, že vzrušení které prožívá ve vnějším světě,když dělá určité věci je on sám.

Problém však vidím v tom, že většina lidí přesně to, co tady popisuji ví. Mají tyto informace. Dostali se k nim čtením duchovních knih, filosofických spisů, od nějakého učitele ... Vědí to, že to tak je a dost možná tomu i opravdu věří, přesto opravdový věčný pocit štěstí nedokáží prožívat. Já jsem tento pocit zažila, ale bylo to pouze na krátký čas, takže se teď sama řadím k lidem, kteří ví, věří, ale přesto absolutní pocit štěstí necítí. Ale mám tu vzpomínku, vím že to tak je a přeji si tohoto stavu opět dosáhnout. Ovšem nemyslím si, že právě snaha je ta pravá cesta. Mé štěstí bylo opět zakryto nevědomostí, iluzí, májou a opět jsem začala reagovat na svět, místo abych byla plně ponořená v sobě. Vše co se na tomto světě děje, člověka, který cítí opravdové štěstí nemůže ranit, nebo trápit, protože to nedokáže zasáhnout jeho štěstí.

SMYSL ŽIVOTA

Většinu lidí napadne, je-li vše co vidím a často i prožívám mája, jakou má pak smysl vše, co v životě dělám? Jaký má pak smysl například jama a nijama? Proč se řídit nějakými etickými pravidly a udržovat morální hodnoty? A proč vůbec něco dělat? Je to opravdu zajímavé se nad tímto zamyslet. Ze svého prožitku si pamatuji jak jsem to vnímala. Nebyla to stagnace, nebo ignorace. Naopak, vše bylo přirozenější než dříve. Nic jsem neřešila, nad ničím jsem moc dlouho nepřemýšlela. Ale protože to co děláte vychází najednou zevnitř je pro vás naprosto přirozené tyto pravidla dodržovat. Ale ne ve smyslu, že něco nesmím a něco musím. Ale stane se vám to přirozenou věcí, prostě jinak konat ani nemůžete, prostě to nejde, to byste nebyli vy. V této době jsem například přestala jíst maso. Ale nebylo to z etických, zdravotních, nebo ekologických důvodů. I když jsem o nich opravdu hodně dlouho a výrazně uvažovala. Stalo se to prostě proto, že už to prostě jinak nešlo. Vše to vycházelo zevnitř. Přestala jsem ho vnímat jako mojí možnou potravu. Nebyla to dieta, ve smyslu, že si něco zakazuji, ne, já už to jíst prostě nemohla. Je spousta lidí, kteří vám řeknou, že bez masa se žít nedá, že člověk je všežravec a přidá ještě spoustu svých argumentů. Ale to je přesně ta iluze. Ano, on to maso možná potřebuje a všechny ty argumenty jsou pro něho pravdou a já mu to nemohu vyvracet. Ale pro mě už to neplatí. Začala jsem v té době dělat pouze to, co mě opravdu bavilo a naplňovalo. Několik věcí, které pro mě do té doby byly opravdu důležitých, jsem ze svého života vypustila. Byla bych šťastná i kdybych je tam nechala, ale vytvořila jsem si tak čas na věci které šli ze mě, které ve mně vyvolávali vzrušení a nadšení. Je to zajímavý stav, kdy jsi stále uvnitř sebe a máju vnímáš jako prostředek k vytváření a hraní si. Život se ti stane hrou.

OSVÍCENÝ ČLOVĚK

Jak asi poznám člověka, který je osvícený, člověka který prohlédl iluzi máji? Těžko říct. Myslím, že když člověk prozře a vidí za hranice máji, je to pro něho samotného obrovská změna, ale ne ve vnějším světě, ale v tom jak ho vnímá. Proto je dost možné, že okolí ho bude vnímat stále stejně. Může bydlet stále ve stejném domě, mít stejnou práci, auto i přátele. Myslím, že nezáleží na tom, zda člověk vlastní drahé auto nebo nevlastní. Ale na tom jak to auto vnímá. Pokud ho vnímá jako naplnění svého nedostatku (štěstí), pak jen bezmyšlenkovitě hromadí hmotné statky a lepí tak záplaty na svém pošramoceném já. Kdežto pokud je stále ve svém středu a i přesto má drahé auto, neznamená to že podlehl máje a žije konzumním životem a musí mít stále víc. Prostě a jenom to auto využívá, ale nestaví si jím svou hodnotu. Protože tento člověk svou hodnotu zná a byl by šťastný i bez tohoto auta. A to je věc kterou si spousta lidí neuvědomuje. Většina lidí si osvíceného člověka představuje jako asketu. Který ke svému životu nic nepotřebuje a žije proto v naprosté skromnosti. Z mého pohledu mají svým způsobem pravdu, on opravdu ke svému životu nic nepotřebuje. Ale neznamená to, že nemůže věci využívat, jen už se s nimi neztotožňuje. Chápe, že věci a lidé přijdou a zase odejdou a nijak ho to nermoutí. Nezasáhlo by ho ani kdyby jeden den drahé auto měl a druhý den ne. Prostě by to vnímal jako máju, jejíž přirozeností je neustálá změna, proto ve světě jevů není nic trvalé a stálé.

Zároveň mě to přivádí k myšlence, jak na něho ale bude asi reagovat společnost. On tuto otázku jistě řešit nebude. Ale čistě teoreticky je to docela zajímavá myšlenka. Žijeme ve společnosti kde výkon, cíl a obal je na 1. místě. A teď přijde někdo kdo tohle vše naprosto zboří. Možná to někoho inspiruje klást si ty správné otázky. Někdo ho prohlásí za blázna a bude si dál žít svůj zaslepený život. Ale určitě to nikoho v jeho okolí nenechá úplně bez odezvy.

Rozhodně nevnímám máju jako něco špatného a negativního. Na světě není nic, co by mě chtělo zničit, nebo mi ublížit. Podstatou všeho je láska a harmonie. To že svět je proti nám je jen iluze je to mája. Naše vlastní nepochopení. Vše co se kolem nás děje, se děje hlavně proto abychom se probudily. Jen mi to vnímáme z vlastní perspektivy jako něco negativní, ale z vyšší perspektivy je to to nejlepší pro náš duchovní vývoj. Je dobré dívat se na věci z nadhledu, nenechat se do nich vtahovat, ale brát je jaké jsou. Ne vždy pochopíme co a proč se v našem životě děje, ale věřím, že je to pro naše dobro. Naším cílem stejně není vše pochopit, ale žít a vnímat život jak přichází. Nebrat se tak vážně a vnořit svoji mysl do nitra, aby nebyla zaskočena májou.

Na úplný závěr cituji část zpěvu 7 Bhagavadgíty, kdy Kršna vysvětluje Ardžunovi, jaký lidé ho mají možnost pochopit.:

,,Synu Prthí, věz, že já jsem

původní semeno všeho,

jsem rozum všech bdělých lidí,

statečnost jsem statečného.

Já jsem velká síla silných,

oproštěna s tužeb otců,

touha jenom ze Zákona,

nejlepší z všech Bharátovců.

Věž, že sattva, radžas, tamas

jsou projevem Mé podstaty.

Jsem vším, aniž něčím nejsem,

Já jsem v nich a ony ve Mně.

Třemi kvalitymi Máji,

oklamán je veškerý svět

a mně, který stojí nad vším,

nejsou schopni porozumět.

Tato božská prapoctata

je nesnadno k odhalení.

Ti kdož se mi odevzdají,

pro ně to tak těžké není.

Nepochopí Mě zlí lidé,

nevěřící, neznabozi,

oklamáni vnějškem věcí,

kteří jdou cestou krutosti.''

...

DĚKUJI VŠEM CO DOČETLI AŽ SEM :)))

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

- KNAISLOVI, Jan a Ivana. S jógou na cestě životem, 1. vyd. Praha: nakladtelství Olympia a.s., 2002. ISBN 80-7033-745-1

- WERNER, Karel. Malá encyklopedie hinduismu, 1. vyd. Brno: nakladatelství Atlantis., 1996. ISBN 80-7108-129-9

- URSHS-pha. Úvod do metafyziky a esoteriky Indie, 1. vyd. Plzeň: vydavatelství Vadžrajógini., 1995.

- Bhagavadgíta. Překlady abertamské z Archivu AAA., 1. vyd. České Budějovice: nakladatelství Dauphin., 2008. ISBN 978-80-7272-112-2

- VACEK, Jiří. Královská jóga, 2. vyd. Praha: vlastní nakladatelství autora, vyrobil Progrestisk., 2003.

INTERNETOVÉ ZDROJE

https://www.gajatri.net/bhagavadgita.html (2016-10-15)